Máte taky někdy pocit, že něco nezvládnete? Že vůbec nevíte, jak na to, a že je to nad vaše síly? A přece cítíte odhodlání do toho jít a překonat sám sebe? To je dobře. Jenom díky tomu, že jdete za hranici svého obvyklého prostoru a že zkoušíte něco nového a neznámého, posouváte své hranice a tím rozvíjíte své schopnosti. A velice pravděpodobně si tím i zvyšujete sebevědomí. Ano, může se stát, že se něco nepovede a že to třeba bude i bolet, ale i to je zkušenost. A ne nadarmo se říká: „Co Tě nezabije, to Tě posílí.“
Jak se tedy překonat?
Zkusím popsat svoji zkušenost…
Před několika lety jsem se vypravila na ferraty a součástí programu byl kaňon s krátkým přeskokem mezi dvěma skalami. Od začátku zájezdu jsem na ten přeskok myslela a bála se ho. Neuměla jsem si představit, že prostě skočím a budu na druhé straně. Pořád jsem spekulovala, co všechno se mi tam může stát. A samozřejmě, že stalo. Zůstala jsem viset na jistícím laně přesně uprostřed a nemohla ani na jednu stranu. Prostě jsem tam vlála nad propastí ve výšce několik (desítek?) metrů a urputně se snažila z té prekérní situace dostat. Bylo jasné, že mi nikdo nemůže pomoc, takže na mě všichni jen koukali a fotili si mé trápení. Po několika pokusech jsem se o pár centimetrů pohnula a přesun na druhou skálu dokončila. Ale cítila jsem se strašně, což bylo umocněno ještě tím, že nikomu jinému se tam uvíznout nepodařilo.
Proto, když přišla kamarádka s nápadem, že půjdeme do lanového centra, jsem neskákala nadšením. Já a přelézat po lanech?! Ve výšce několika metrů?! Zase mi hlavou běželo něco o ztrapňování se před dětmi, které tyto věci bravurně zvládají, o tom, jak tam bezmocně visím a nemůžu se dostat zpátky na hlavní lano, o tom, jak se cítím bezradná a nemotorná. Ukecala mě. Jely jsme. A… a zvládly jsme to. Jak to? Přestala jsem to brát vážně, řekla jsem si, že to prostě zvládnu, že to nemůže být tak hrozné, když to dávají tisíce jiných lidí, že na tom nejsem fyzicky tak špatně, abych se neudržela. Dokonce se mi podařilo zamknout strach z výšek někam do skříňky a veškerou mysl soustředit na lana, těžiště, rovnováhu atd. Byla jsem nadšená, vlastně pořád jsem, a moc se těším na další podobné zážitky.
Pro mě z toho vyplývá, že:
myšlenky mají netušenou sílu,
že víra v sebe sama, silná vůle a soustředěnost dokáží divy.
Pokud usilujeme o zdolání nějaké mety, je potřeba se naladit na úspěch, věřit si a soustředit se. Nenechat se rozptylovat ostatními, nedovolit myšlenkám, aby se zatoulaly k jiným tématům a tím odvedly naši pozornost. Důležité je odhodlání a přesvědčení ve smyslu „já to zvládnu“. A pokud ne? Svět se neboří, my jsme bohatší o zkušenost a můžeme ji využít jindy a jinde ve svůj prospěch. Příliš snadná vítězství netěší, je dobré čas od času na cestě k cíli spadnout, abychom si více vážili toho, že jsme tam nakonec došli.
P. S. Byly jsme v Libíně… http://www.adrenalin-libin.cz/lanovy-park.html