Jaké úvahy přinesla voda?

vodaSe začátkem léta jsem se vydala – ostatně jako další snad tisíce lidí – na krátký očistný relax na Vltavu. Nepovažuju se sice za ostříleného vodáka, který pravidelně brázdí po českých i zahraničních tocích, ale jedna věc mé pozornosti neunikla. Velký počet raftů a nafukovacích lodí obecně. Když jsem se před asi deseti lety účastnila svého prvního vodního dobrodružství, byla samozřejmostí kanoe a všechny věci, včetně stanu a spacáku, sbalené v barelech na palubě. Žádný komfort v podobě převážení věcí.

Ten převoz věcí dokážu pochopit. Přece jenom není moc zábavné sledovat barel, jak mizí v dalekých vlnách i se všemi osobními věcmi, nebo riskovat navlhnutí všech věcí, pokud se někomu nepodaří víko správně zavřít. Ale proč ty rafty a nafukovačky? Proč se připravit o legraci, když se někdo cvakne? K čemu je dobré jet s naprostou jistotou, že se mi nemůže nic stát?
A možná ta poslední věta je klíč k celému problému. Čím dál častěji chceme dělat nové a nové věci, toužíme po zážitcích a dobrodružství, ale nejsme ochotni slevit ze svých standardů bezpečí a pohodlí.

Když sjedu Vltavu na raftu, můžu sice říct, že jsem ji sjela a že jsem ji sjela téměř suše (když nepočítám těch pár kapek, kterým se nedá ubránit). Užila jsem si houpání vln a mačkanice v kempech. Ale nejsem si jistá, jak moc mě tento zážitek posouvá a co jsem se naučila. Kánoe je trochu jiná – tady už je potřeba něco vědět o řízení lodi, o rovnováze, přemýšlet, kudy a jak jet. Každý jez je trocha adrenalinu, protože nikdy není nic jisté. A souhra háčka s kormidelníkem prostě musí fungovat. A mohla bych pokračovat.
Podobných příkladů, kdy děláme věci tak nějak napůl či jakýmsi rychlokurzem, je daleko více. Napadá mě: kopcovitá krajina a lanovky, cesta do posilovny autem, vaření z polotovarů, kurz obchodních dovedností ve dvou hodinách, … Jistě, má to své výhody. ALE…
Jsem však přesvědčena, že se tak nesmírně ochuzujeme. Ztrácí se tak onen úžasný pocit, že jsme něco zvládli, že jsme něco dokázali, naučili se či dokonce že jsme překonali sami sebe. Když děláme věci napůl, prožíváme je též jenom napůl a tím získáváme pouze část z hodnoty, kterou můžou poskytnout. Odškrtáváme ze seznamu absolvovaných aktivit a hledáme hned další, protože se stále cítíme neuspokojeni. Předháníme se, kdo kde byl, ale už se nezajímáme o to, k čemu je to dobré.

A jaká je cesta ven?

Vidím to jednoduše – dělat věci naplno a pořádně. Útočit na hranice svých schopností a dovedností a posouvat je. Chodit i po náročných cestách, neboť

„do míst, kam stojí za to dojít, žádné zkratky nevedou“…