Před několika dny jsem absolvovala svoji doktorskou promoci. Nejsem fanda velkých slavností a ceremonií, ale zdálo se, že jiná cesta, jak dostat diplom (myslím tím onu potvrzující listinu) neexistovala… Když už jsem tam seděla na pódiu, viděla rektora, všechny prorektory a děkany, plné hlediště (snad jen já jsem nikoho v obecenstvu neměla) a poslouchala projevy, snažila jsem se najít odpověď na otázku:
Proč to všechno? K čemu je to dobré?
A vrátila jsem se ve svých vzpomínkách k jednomu z prvních hodnotících pohovorů, který jsem absolvovala s manažerkou cizinkou (byla Rakušanka). Její hlavní doporučení tehdy bylo, že se mám naučit slavit své úspěchy. Říkala, že úspěšný projekt beru jako samozřejmost, že si dosaženého výsledku nevážím a pořád hledám, co se dalo udělat jinak a lépe. Moc jsem tomu tehdy nerozuměla, protože tento přístup byl ve mně zakořeněn hluboko jako důsledek výchovy, ale postupem času začínám chápat… Je třeba si najít čas a užít si ten moment, tu chvíli, kdy se něco povede, kdy je úspěšně zakončen nějaký projekt, kdy dlouhodobá práce přinese pozitivní výsledek, kdy se naplní to, po čem jsme toužili a o co se snažili… Vychutnat si své – i když dílčí – vítězství. Je to moment, který nás může motivovat, protože ho budeme chtít prožít znovu a znovu… Je to moment, kdy si uvědomujeme, jaké úsilí jsme museli vynaložit, co jsme se na té cestě naučili a o co jsme bohatší.
Samozřejmě, nic se nemá přehánět, takže není třeba slavit týden a připomínat jeden úspěšný projekt další tři roky. Na druhou stranu se nemusíme pořád za něčím hnát, protože se nám může snadno stát, že si ani nevšimneme, že jsme toho dosáhli.
A o oslavě úspěchu je i promoce. Je to ocenění práce, kterou jsme odvedli, a chvíle opojného pocitu zadostiučinění. Přítomnost významných univerzitních představitelů a lidí v publiku podtrhují důležitost této oslavy a tím i onoho dosaženého milníku… Konečně jsem to celé pochopila a jsem ráda, že tyto tradice přetrvávají.