Krátký příběh o reflexi a naslouchání

reflexeNedávno jsem vyprávěla svému muži historku, kterak jedné mamince v parku ruply nervy, když její asi tříletý chlapeček nabral na kole směr potok a ona ho chytila ve vteřině poslední. Terčem jejího výlevu se stal můj pes, který se v době incidentu pohyboval asi dvě stě metrů daleko a nikoho ze zúčastněných si nevšímal. V podstatě banální historka. Historka o unavené mamince, které ujely nervy. (Jak dobře to teď znám.) A asi reakce mého muže byla banální. „Měla’s jí říct, že … “ Ovšem mě ta věta dopálila. Proč mi povídá, co jsem měla udělat?! A proč mi dává do pusy něco, co by možná řekl on?!

Proč mě jen tak neposlouchá?!

Kdyby skutečně naslouchal a nechal mě v klidu domluvit, nechal by dojet i můj proces reflexe, který se spustil tím, že jsem mu začala historku povídat. Nebyla jsem z té situace nadšená, protože nemám ráda konflikty a ještě méně ráda je vyvolávám. Potřebovala jsem si všechno znovu projít a ujasnit si, co přesně se stalo, jak se to stalo a proč se to stalo. A na základě toho se rozhodnout, zda jsem jednala správně. A teprve poté, co mám jasno ve svých myšlenkách a postojích, jsem připravena přijímat rady a doporučení. Teprve teď je ta správná chvíle na formulování toho, co udělat příště jinak a lépe.

A věřím, že tak to je u lidí obecně. Často si stěžujeme na nevyžádané rady. Mnohdy to není o tom, že rady přicházejí bez vyzvání, ale spíše o tom, že přicházejí v nevhodný okamžik, kdy jsme ještě nedozráli k tomu, abychom je byli schopni a ochotni poslouchat a případně i přijmout. A to je jeden z důvodů, proč je tak důležité naslouchání. Kdo naslouchá, rozumí i tomu, co není vyřčeno. A tak umí lépe načasovat, lépe naformulovat a celkově lépe (rozuměj efektivněji) použít svá sdělení.