Proč se vyplatí na manažerskou roli počkat?

Nedávno jsem narazila na výtisk časopisu Studenta (mimochodem jeden z důkazů, že generace Y má spoustu šikovných lidí) a zaujal mě titulek „Šéfem za dva roky? Jako po másle!“. Článek pak oslavuje kariérní program „Potential Campus“ v Kauflandu. Ale důležitý je ten titulek a fakt, že se očekává, že se rychle můžeme stát manažery a že by čerství absolventi měli usilovat o manažerskou roli.

Není to nic neobvyklého. Pamatuji si na diskuse se spolužáky, kteří dosáhli manažerské pozice během prvních dvou let praxe a kteří se předháněli v tom, kdo vede více lidí. Počet vedených lidí byl hlavním měřítkem úspěchu! Nebo otázky jiných: „Tak co, už jsi manažerka?“ A nebýt manažerkou znamenalo v jejich očích, že nejsem dost dobrá.

Moje rada je opačná:

nespěchejte, sbírejte zkušenosti, DOSPĚJTE a teprve potom si ujasníte, zda je role manažera skutečně to pravé pro vás.

Jednak lze roli manažera chápat jako profesi (o tom jsem se krátce zmínila již v „Role manažera aneb manažer není Vševěd„), jednak je úzce spojena s vedením lidí a tím pádem vyžaduje dávku emoční inteligence. A emoční inteligence se rozvíjí právě díky nejrůznějším zkušenostem. Rozvoj je individuální, nedá se zobecnit, jak dlouho trvá, aby člověk dospěl. Je to dáno i tím, že každý jsme v životě vystavováni jiným okolnostem a situacím, se kterými si musíme poradit.

„Nespěchat s postupem po kariérním žebříčku“ je také jednou z deseti rad pro úspěch ve vrcholové manažerské funkci, který vyšel na stránkách Business Insideru. Úspěšní manažeři se shodují, že pozvolný postup jim umožnil sesbírat množství dovedností, které se ji později hodily (cizí jazyky, krizová komunikace, budování týmu).

zrale-ovoce_mensiVybavuje se mi příběh manažerky, která nebyla na vedoucí roli připravena, nicméně o sobě ani na chvíli nezapochybovala. Jak byla překvapena, když dostala první zpětnou vazbu (360°)! Vůbec se v tom nepoznávala a nechtěla si připustit, že něco dělá špatně. Vinila ostatní, že ji nechápou a že jí chtějí škodit. Své otevřené kritiky víceméně přinutila k odchodu, ostatní v týmu zůstali spíše díky jejich věrnosti k organizaci, ale ke spokojenosti měli hodně daleko. Vděčným tématem snad všech neformálních setkání byla vždy ona manažerka a její přešlapy. Trvalo několik let, než došla alespoň k částečnému prozření a přijetí faktu, že dělá chyby. Napomohla tomu skutečnost, že dostala nadřízenou, která se jí v mnohém podobala a tím jí nastavila zrcadlo.

Zkrátka, s lidmi je to podobé jako s ovocem. I to je nejlepší zralé a vyplatí se na tu správnou zralost počkat. :-)