Mám ráda jednoduchost. Jednoduché věci bývají přímočaré, jasné, snadno srozumitelné všem. Je to asi dáno tím, že se v nich nehraje na nepřehledné detaily, kličky, nuance a výjimky. Ráda věci zjednodušuji, protože se mi tak lépe vysvětlují. Utopit se v detailech a maličkostech může každý, ale ne každý dokáže odhalit podstatu věcí, tu zdůraznit a vytáhnout na povrch. Ráda se na věci dívám zjednodušující optikou, kdy se zaměřuji na základní pilíře, opakující se vzorce, kdy můžu používat přirovnání, skládat složitou skutečnost z již popsaných obrazců.
Mám ráda jednoduchost a současně vím, nebo právě proto, že vím, že je jí málo. Obzvláště ve všem, co je spojené s lidmi. Každý je jiný, každá situace je jiná a na složitost je zaděláno.
Jednoduchost je vzácná.
Jednoduchost je v dnešním světě vzácná a zjednodušování nebezpečné. Zjednodušování za účelem vysvětlování a chápání složitostí je cesta často jednosměrná. Nejde jen tak vzít zjednodušený obraz a z něj odvodit onu původní složitost. Stejně jako je třeba se vyvarovat unáhlených závěrů, často odvozených právě na základě zjednodušeného obrazu. Napadají mě dva příklady:
Prvním příkladem je notoricky známý citát našeho současného prezidenta „rychlost kolony je určena rychlostí nejpomalejšího vozidla“ v souvislosti s inkluzí ve školství. Pokud vezmeme původní znění a vztáhneme ho na auta, tak platí. Ale pokud se zamyslíme nad skupinou dětí, jednak rychlost se měří u více jevů (kdo je rychlý v češtině, nemusí být nutně rychlý v matematice) a jednak není rychlost jedinou hodnotou. Jde i o šíři a hloubku vnímání a prožitků. Pokud bude člověk pořád ve skupině jemu podobných, nikdy nedokáže nahlížet svět očima jiných. A právě pro ně či s nimi bude třeba jednou pracovat…
Druhý příklad jsem našla nedávno v blogu, který je většinou o módě a oblékání. Tentokrát si autorka dovolila psychologickou vsuvku a na základě popisu jedné zkušenosti, kdy po čase potká kamarádku jednak o pár kilo těžší a jednak o dost důraznější a ostřejší, vyvozuje závěr, že je třeba usilovat o štíhlost, abychom zůstaly samy sebou. Tento závěr není dostatečně podložen (Co když kamarádka působila křehce a plaše, protože byla zranitelná díky nedostatečnému sebevědomí? Teď je sebevědomá, proto neřeší nějaké to kilo navíc?) a rozhodně chybí více příkladů, více pozorování, která by umožnila závěr zobecnit na celou ženskou populaci. Znám ve svém okolí spoustu dam, které se našly, když váhu přestaly řešit. Často z nich začala více čišet ženskost a pohoda.
Můj závěr zní:
jednoduchost je krásná
a zjednodušování je umění.
Je třeba umět zjednodušovat a současně zjednodušovat ve správné situaci za správných okolností. A pořád platí, že kritické myšlení je kompas, který nás dokáže džunglí internetu a dnešního světa provést bez zbytečných svodů na zcestí.
P.S. Krátce o zjednodušování od Stanislava Komárka ze sloupku „Kam kráčíš, Česko? Kam kráčíš, Evropo?“ … vzrostla touha po jednoduchých odpovědích a řešeních. Na širší zamyšlení nad jakoukoli záležitostí není prostor – vaše řeč ať je: „Ano, ano, ne, ne!“. Je jistě pravda, že na dlouhé akademické „okecávání“ některých věcí není v určitých případech místo a občas je na čase uhodit pěstí do stolu a zařvat: „merde!“. Pokud se ale tento princip uplatňuje vždy a všude, ztrácíme převahu větší průraznosti ve věcech, které jsou skutečně důležité – podobně jako izolovaná nadávka vzbudí pozornost, ale proud fekálních řečí se valí nikým nepovšimnut.
P.P.S. Děkuji Pablu Picassovi za jeho nákres jezevčíka a také všem hrdým chovatelům, kteří sdílí fotografie svých miláčků na webu.